Mužská záležitost
Mužská záležitost
PETR VOLF
FOTO PETR JEDINÁK
Profesor PAVEL DUNGL (47) je jedním z nejuznávanějších českých ortopedů, některé jeho léčebné postupy nesou ve světě jeho jméno. Když náš rozhovor spěl do finále, přišla ho asistentka upozornit, že se blíží čas operace ročního dítěte. "Teď se během několika hodin rozhodne, jestli ta holčička bude v příštích letech normálně chodit, dospívat, jestli se o ni budou zajímat kluci, jestli sežene bez problémů práci," poznamenal. Podle toho, jakým způsobem to řekl, jsem měl pocit, že operace dopadne dobře.
Na naše poměry jste v brzkém věku dosáhl vysokých pedagogických i vědeckých met, v šestačtyřiceti letech jste získal profesuru. Ortopedii jste se věnoval cílevědomě už na lékařské fakultě?
Ne, nejprve jsem se věnoval chirurgii, potom anestezii, dále gynekologii ...
Gynekologii? Co má společného s ortopedií?
Dělal jsem ji intenzívně čtyři roky, především porodnictví. Myslím si, že díky téhle zkušenosti jsem získal pro mě důležité znalosti o vývoji dítěte a o poměrech v ženské pánvi zevnitř. Ortopedy totiž pánev zajímá spíše z té zevní strany.
Dokázal byste ještě dnes přivést dítě na svět?
Mám za to, že nekomplikovaný porod by pro mě ani po letech, která mě od této praxe dělí, neměl být problém.
Nicméně: ztrácejí operatéři bez možnosti operovat nabyté schopnosti?
Platí to. Jako u všech specializovaných činností se musí v chirurgii pravidelně trénovat. Jakmile nemáte cvik, ztratíte jistotu, zručnost, začne se vám třást ruka. Proto je iluzorní, když si někdo myslí, že může chirurgii opustit, dělat pět let úředníka a pak se zase v klidu na sál vrátit.
Proč je ortopedie skoro výlučně mužská záležitost?
Protože jde o nesmírně fyzicky náročný obor. Ženy jsou v něm spíše do počtu, je jich méně než deset procent. Podle mě je to správné, ačkoliv i zde výjimky potvrzují pravidlo.
Jsem zvědav, co na to řeknou feministky. Připadá mi, že v době, kdy třetí tisíciletí klepe na dveře, je ortopedie odkázána na relativně primitivní prostředky: šrouby, kovové konstrukce, chirurgické nástroje se podobají nářadí automechaniků.
Každý druh činnosti vyžaduje adekvátní přístup, aby byl výsledek úspěšný. Poškozený nosný systém člověka potřebuje patřičně pevné zařízení, které po dobu oprav převezme jeho funkce. Uvědomte si, že kosti snášejí obrovské zátěže -- o stovkách kilopondů. Jejich dočasné náhrady, zevní fixátory a podobně nemohou být křehké. Proto se to někdy může zdát jako kovářská práce ... Dělá se spousta chyb tím, že se skáče z jedné metody na druhou ve snaze zavést nové, spásné řešení. Pak se však pokorně vracíme k tomu, co funguje a je už vyzkoušené. Revoluční změny, na které narážíte, nečekám.
Každá operace se vždycky musí udělat napoprvé, a to naživo. Jak se předchází tomu, aby se nechvěl skalpel v ruce?
Jde o to, jak se člověk připravuje. Já jsem sázel vždycky na enormní poctivost v přípravě, ve studovně i na pitevně. Na té hlavně. Operovat jsem se učil na mrtvolách ... Zazlívám svým mladším kolegům, že jdou často operovat velmi lehkovážně. Spoléhají se na radu staršího, na to, že zasáhne a v nejhorším je vytáhne z obtížné situace. Zaváděl jsem řadu operačních výkonů, s nimiž nebyla žádná zkušenost. Patologie byla pro mě vždycky velmi významná. Neobešel bych se bez ní.
Učil jste se i na dětech?
Samozřejmě. I když jsem později dlouhodobě pracovně pobýval ve Vídni, byl jsem častým hostem v patologickém ústavu. Jinak si nemůžete ověřit, že v hrubých rysech lze operaci provést. Taková praxe odstraní osmdesát procent operačních nejistot.
Odstraňujete vrozené vady kyčelního kloubu u dětí, prodlužujete nohy či ruce o desítky centimetrů, narovnávnáváte končetiny po mozkové obrně. Nemáte pocit, že kazíte záměry Boží?
Pouze se snažím napravit velkou křivdu za cenu menšího zla. To, co napravím, není pochopitelně nikdy ideální, dokonalý stav, ale umožňuje dětem život bez viditelného handicapu. Ale je pravda, že filozoficky tato otázka ještě není jasně vyřešena.
V kolika letech jste poprvé operoval?
Ve třiadvaceti. Poté jsem zjistil, že k tomu mám jisté nadání, možná i proto, že mám rád manuální práci.
Jak se díváte na uplatnění takzvaných lidových léčitelů ve zdravotnictví?
Jsem jejich odpůrcem a divím se státním úředníkům, kde nabrali právo na lehkomyslnost tyto šarlatánské spolky a metody povolit. Já se setkávám jen s následky -- s vykloubenými dětskými kyčlemi, které se předtím dlouho napravovaly přikládáním dlaní a potíraly jakýmisi vodičkami. Nejtragičtější je to u nádorů, které se pak dostávají do pokročilého stadia a rapidně se snižuje šance na jejich odstranění. To je škodlivá anarchie. Je-li stát garantem zdravotní péče, měla by to být garance přiměřená a neměla by vydávat obyvatelstvo všanc těmto pokusům. Pokud někomu poslouží autogenní sugesce, asi mu vpravdě nic nebylo.
Dostala se mi do rukou pozvánka na lékařský kongres. Převapilo mě, že na každý příspěvek je vymezeno striktně pouze osm minut. Copak to může stačit na předestření závažných problémů?
Musí. V Americe jsou při kongresech na přednášku vymezeny čtyři minuty. Chci, aby to tak bylo i u nás. Aby odpadly zbytečné řeči, sáhodlouhé úvody, historické přehledy. Vědecké sdělení musí být úsporné a obsažné. Není to přednáška pro mediky, kteří o řadě věcí slyší poprvé ... V dubnu proběhne v Praze velký mezinárodní ortopedický kongres. Během tří dnů má zaznít skoro sto přednášek. Dovedete si představit, že by to každý pojal jako vlastní exhibici?
Dobře, stihnete se ale vůbec pohádat?
Hádáme se, samozřejmě během diskuse. Tři minuty po každé přednášce.
Při mezinárodních kongresech se opravdu podávají otevřené, nezištné informace o objevech či nových metodách? Není ve vašem zájmu udržet si něco pod pokličkou a zachovat pro svou kliniku výlučnost?
Musíte to brát ze dvou pohledů. Jestliže je objevná metoda -- a těch už je dnes jako šafránu -- zveřejněna při přednášce, nikdo se to z ní nemůže naučit. Pouze napoví, jakých se dá dosáhnout výsledků. Ale má to i -- řekněme -- medicínsko ekonomickou stránku věci: někdo má problém a zjistí, že jeho kolega dokáže operovat případy, na které sám nestačí, tak se s ním může domluvit. Mohou to spolu konzultovat. Proto je v zahraničí o kongresy takový zájem.
Odlišují se ortopedové něčím od ostatních lékařů?
Příznačné pro ortopedy ze západních zemí je, že jsou na tom materiálně velmi dobře. Vždy jsou perfektně oblečení, skvěle se chovají a plynně konverzují v několika jazycích. Obecně platí, že jde o velmi dynamické osobnosti, na nichž lze záhy poznat, že jsou zvyklí se rychle rozhodovat.
Bulovka je vyhlášená nemocnice. Podle čeho si do svého týmu vybíráte lékaře?
Podle toho, co dokázali, jde-li o lékaře zkušené. Pokud si vybírám nové, mladé spolupracovníky, je to vždycky nejisté, svou roli sehrává i intuice. A docela to vychází.
Jací pacienti jsou příjemnější: děti, nebo dospělí?
Děti jsou báječné v tom, že jsou bezprostřední, důvěřivé, bezelstné. Práce s nimi je zcela mimořádná a přináši mi uspokojení.
Ačkoliv je česká ortopedie na vysoké úrovni, řada sportovců, především fotbalistů nebo tenistů, při jakémkoliv problému se svými údy odjíždí za ošetřením do Německa, USA, Francie. Jsou přecitlivělí, nebo vědí, co dělají?
To máte podobné jako u lidí, kteří dávají automaticky přednost zahraničním výrobkům. Podle mého je otázka času, kdy se to vyrovná a kdy i sportovci pochopí, že standard, kterého se jim dostane jinde, mohou mít i doma. Ale abych jim úplně nekřivdil: ono vydat se do péče našeho zdravotního systému je pořád ještě trochu dobrodružství.
Jakých sportů se mají vyvarovat lidé, kteří chtějí i ve vysokém věku chodit po svých?
Víte, každý vrcholový sport je pro organismus zátěží, která se musí jednou odrazit v druhotných poškozeních pohybového aparátu. Největší množství pacientů se rekrutuje z fotbalistů, házenkářů, odbíjenkářů. Nepochopitelným sportem je z ortopedického hlediska vzpírání: to je čekání na úraz. Jinak si myslím, že sportovci jsou lépe vybaveni pro život než lidi, kteří se sportem nikdy nepřišli do styku: umějí prohrávat a bojovat, aby neprohráli.
Vy sám sportujete?
Vášnivě rád. Ale bez talentu, mnohdy však se značným štěstím, neboť jezdím rychle na koni, v autech i na motocyklu yamaha 850.
Dá se určit, jestli se stav našich končetin obecně zlepšuje?
Struktura pacientů se mění, i když v jistém zpoždění za západním světem. V souvislosti s větším důrazem na zdravý způsob života ubývají některá onemocnění, téměř vymizela dětská obrna (polio) nebo tuberkulóza, naopak přibývá dětské mozkové obrny. Ač se to nezdá, je méně úrazů -- díky zlepšené pasívní bezpečnosti v automobilech. Ubývá vrozených vad pohybového ústrojí. Je to dáno zdravější populací, lepší prenatální diagnostikou i kvalitnější prevencí po narození dítěte.
Zmínil jste se, že se zlepšila pasívní bezpečnost v autech. Máte s tím osobní zkušenost?
Za šest let jsem najel půl miliónu kilometrů po celé Evropě, protože nerad létám. Občas se stane nějaká nepříjemnost. A tak chvalořečím konstruktérům BMW -- za to, že jsem přežil třeba ostrý střet s nákladním autem.
Bez následků?
Měl jsem tři zlomené krční obratle. Úraz ale na mou pracovní schopnost neměl vliv.
To myslíte vážně?
Před neschopností dávám přednost alternativě prací.
Co vás zneklidňuje ve zdravotnictví?
Skutečnost, že medicína je na celém světě ovládána medicínskou industrií. Kdo vyrábí kupříkladu určitý druh endoprotéz, najde si vždycky dost odborníků, kteří jsou ochotni prohlásit, že právě tento druh je nejlepší, jaký se vyskytl od doby, kdy byly endoprotézy vynalezeny. Výrobní cena náhrady je desetinou ceny, za jakou se pak prodává. Proto je implantologie tak nákladná. Jenomže ve vyspělých zemích jejich cenová hladina odpovídá průměrným platům, kdežto u nás jsou implantáty většinou dražší než třeba v Rakousku nebo Německu. Zahraniční výrobci v Čechách našli zlatý důl a mají pocit, že se mohou chovat jako zlatokopové.
Jak se sem tyto firmy dostaly? Copak k tomu lékařské profesní organizace nemají co říci?
Dostaly se sem záhadným způsobem. Odborná veřejnost na jejich působení neměla nejmenší vliv. Ale přes různé ministerské úředníky z Ústavu pro kontrolu léčiv proudí smlouvy na nové a nové implantáty a lékařům pak dá obrovskou práci, aby to usměrnili. Neregulovaný příliv cizích implantátů totiž vede jenom k drancování státní pokladny.
Lidé jim však více věří.
Dražší neznamená nutně lepší. Pořád za mnou chodí zástupci zahraničních firem a nabízejí mi své výrobky. Odmítám je s tím, že dávám přednost firmám domácím.
Obdobná situace je však třeba i v lécích.
Jestliže někdo naše zdravotnictví vysává, je to moloch farmakoindustrie. Spotřeba léků je u nás mnohonásobně vyšší než ve srovnatelných zemích. Lidé vyžadují léky a lékaři jim rádi vyhovují. Balení jsou velká, vybírají se jen drahé léky z dovozu. Částky, které se za léky vydávají, jsou hrozivé -- desetinásobně vyšší než před deseti lety --, a přitom nelze říci, že by zdravotní stav obyvatelstva byl lepší.
Už jsme se dotkli některých absurdit v českém zdravotnictví. Můžete nějak vyjádřit jeho hlavní nedostatky?
Je jich řada. Příliš vysoký počet lékařů -- pětatřicet tisíc. Za této situace jen v Praze existují tři lékařské fakulty, na území desetimiliónového státu je jich osm -- ve srovnatelném Rakousku jsou lékařské fakulty pouze tři. Naše lékařské školství chrlí další a další absolventy, ale potřebuje i neúnosně mnoho byrokratů. Zde apeluji na osobní statečnost vládních úředníků, aby moudře rozhodli.
V zemích západní Evropy je na stotisícový okres třistalůžková nemocnice, u nás je to minimálně dvojnásobek, ale vlastně nikdo neví, kolik těchto lůžek je. Není málo okresů, kde jsou tři nebo čtyři nemocnice, v nichž se neúměrně prodlužuje doba léčení -- jen proto, aby pacienti byli ekonomicky exploatováni. Řídící pracovníci ve zdravotnických zařízeních často nejsou z oboru a nerozumějí problematice. Financovat zdravotnictví zcela z nemocenské pojišťovny je nesmyslný novátorský pokus -- v Evropě se všude prokázala jeho neživotaschopnost. Pojišťovnický systém bez závislosti na státním zdravotním systému nemůže autonomně fungovat. Jestliže si stát musí od pojišťoven kupovat údaje o zdravotním stavu obyvatelstva, dostali jsme se někam, kde jsme neměli být.
Říkáte, že je příliš mnoho lékařů. Dovedu si živě představit jejich reakci, hysterii odborů, kdyby se začaly snižovat jejich stavy.
Nic nejde snadno, ale pokud se všechny tyto disproporce neodstraní a budou se stále zvyšovat, nemůžeme se hnout z místa.
Jak se díváte na působení Lékařského odborového klubu?
Obrátil pozornost na problémy, které ve zdravotnictví jsou a kolem kterých se pořád chodilo, jako by neexistovaly.
Osobně mě zneklidňovalo až přílišné lpění LOK na zvýšení lékařských platů.
Mám za to, že tolik diskutovaná mzdová otázka byla účelně zdůrazňována interprety vystoupení LOK, nikoliv jím samotným. Samozřejmě, je to mizérie pracovat za absurdně nízké peníze.
Filmy z lékařského prostředí mívají až neuvěřitelnou sledovanost, stejně tak seriály. Také si je dopřáváte?
Nejsem zrovna jejich příznivec. Ale rád se dívám na M.A.S.H., protože sám jsem byl na vojně při cvičeních velitelem takové polní pohyblivé nemocnice. Mimochodem, ač jsem sloužil v míru, během roku jsem zažil osm smrtelných úrazů.
A z hlediska odborného je tento seriál pro vás přijatelný?
Prostředí je vykresleno dokonale, cynismus lékařů je naprosto odpovídající a jejich herečtí představitelé si i jako operatéři vedou profesionálně.
Co vám přináší největší satisfakci?
Třeba když člověk, který by byl odsouzen k omezenému pohybu na kolečkovém křesle, může svět pozorovat ve stoje.
Prof. MUDr. PAVEL DUNGL, DrSc. (nar. 25. dubna 1948 ve Znojmě) je přední ortopéd a traumatolog, který do klinické praxe zavedl řadu operačních metod pro léčení vrozeného kyčelního vykloubení, je autorem originálního způsobu operačního léčení těžkých zkrácení končetin a stejně závažných vrozených nožních deformit. Je přednostou ortopedické kliniky ILF v Praze a předsedou České společnosti pro ortopedii a traumatologii, konzultantem ortopedické nemocnici ve Vídni. čestný člen Rakouské ortopedické společnosti.
zdroj: časopis Reflex© jedinak.cz